Represe v sovětském Kyrgyzstánu

Podle Knihy obětí politických perzekucí v Kyrgyzstánu, kterou napsal Bolot Abdrachmanov, bylo mezi lety 1920 a 1953 na území dnešního Kyrgyzstánu perzekvováno celkem 17 134 osob. Z hlediska počtu jsou nejvíce zastoupeny oběti z řad Kyrgyzů, kterých bylo 6393, další nejpočetnější skupinou byli Rusové, jejichž počet se vyšplhal k číslu 3869 a Ujguři, těch bylo 1839. Obětí ukrajinské národnosti bylo 1358, Uzbeků 1138, perzekvovaných osob německé národnosti bylo 782. Oběťmi represí se podle autora stalo i 24 občanů Československa. V kombinaci s informacemi z dalších zdrojů ale víme, že jich ve skutečnosti bylo 53 a ani toto číslo pravděpodobně není finální.

Celkem bylo k trestu smrti z rozhodnutí trojek odsouzeno 3639 lidí, 400 zemřelo ve věznicích v důsledku nelidského zacházení, mučení a špatných hygienických a životních podmínek. Ostatní byli odsouzeni k různě dlouhým trestům odnětí svobody ve vězení, pracovních táborech nebo ve vyhnanství.

V době Velkého teroru fungovaly na území dnešního Kyrgyzstánu čtyři věznice – ve Frunze, Oši, Karakolu a Narynu. V hlavním městě byla věznice v budově, kde dnes sídlí Ministerstvo kultury, informací, sportu a politiky mládeže. Tu v roce 1927 vybudovali členové Interhelpa. Nejdříve se tu nacházel Ústřední výkonný výbor Rady lidových komisařů, ve druhé polovině 30. let se budova stala sídlem NKVD, které v podzemních prostorách zřídilo věznici. První vězně sem začali svážet v roce 1937 poté, co v platnost vstoupil rozkaz NKVD č. 00447, který odstartoval Velký teror. Právě tady byli pravděpodobně popraveni dva členové Interhelpa – Ondrej Pálinkáš a Josef Skalický.

Popravené z věznice v Převalsku (dnes Karakol) s největší pravděpodobností pohřbívali do masových hrobů v okolí města. Jeden z nich, dosud neodkrytý, se nachází na břehu jezera Issyk-Kul. Je možné, že československý občan František Brabec, který v Převalsku bydlel a pracoval jako stolař, byl po svém zatčení vězněn právě v Převalsku a když byl odsouzen k trestu smrti, skončily jeho ostatky právě tady.

Na území dnešního Kyrgyzstánu v době existence Sovětského svazu fungovaly tři tábory gulagu. Ve srovnání s tábory v jiných sovětských republikách, byly ty v Kirgizii relativně malé. Trest si v nich odpykávaly většinou Kyrgyzové, ale i zástupci dalších osmnácti národností, kteří tou dobou na území Kyrgyzstánu žili. V Bělovodském a Podgorném táboře byli vězněni političtí i kriminální vězni, muži i ženy dohromady. Džangidžirský tábor byl čistě ženský lágr nacházející se 100 kilometrů od města Frunze (dnes Biškek). Pracovalo tady maximálně několik set politických vězeňkyň ve stavebnictví, dolech a průmyslu zaměřeném především na textilní produkci. Vězněné ženy zpracovávaly suroviny na výrobu pytlů a provazů.

Během expedice jsme zjistili, že na místě bývalého tábora se stále nachází funkční věznice – mužská vězeňská kolonie č. 19, jeden z nejtěžších kriminálů v dnešním Kyrgyzstánu. V současnosti si zde ve dvou až čtyřlůžkových celách odpykává doživotní tresty kolem stovky vězňů. Mezi nimi i ti, kteří byli odsouzeni za terorismus a extremismus. Před dvěma lety byla v nově zrekonstruovaných budovách otevřena i specializovaná nemocnice s 265 lůžky. Při té příležitosti o této vězeňské kolonii natáčela a psala reportáže některá kyrgyzská média, ovšem o kontinuitě z dob gulagu se vůbec nezmínila.

Díky knize vzpomínek Tamary Petkevičové Bolest si věk nevybírá máme k dispozici jedinečné svědectví o podmínkách v táborech gulagu na území sovětské Kirgizie. V roce 1943 byla Tamara společně se svým mužem zatčena ve Frunze, kam se předtím přistěhovala z Leningradu. Byla odsouzena na sedm let do gulagu a trest si odpykávala v lágrech na území dnešního Kyrgyzstánu – v Džangidžiru a Bělovodském táboře nedaleko Frunze. Později byla transportována do táborů na území dnešního Ruska.

Strastiplnou cestu z věznice ve Frunze do Džangidžirského tábora vězeňkyně absolvovaly pěšky – v horku vyprahlou stepí, k jídlu dostávaly jen sušené slané ryby. Takto Petkevičová popisuje příchod do tábora tvořeného dvěma baráky s hospodářskými budovami obklopenými plotem z ostnatých drátů a čtyřmi strážními věžemi se strážemi se samopaly: „Stála tam řada živých tvorů, které vzdáleně připomínaly lidské bytosti. Ve vedru a žáru dne stály jako přibité. Co nebo kdo to byl? Přišly jsme blíž a podívaly jsme se: ano, byli to lidé! Bylo jich deset: kostry různých velikostí potažené hnědým pergamenem kůže; nazí do pasu, s prázdnými vaky visících vyschlých, obnažených prsou a s vyholenými hlavami. Kromě podivných kalhot na sobě neměli vůbec nic. Tohle že jsou ženy?!“

Podgorlag – Podgornyj pracovně-nápravný tábor při konstrukci 612 byl 4. května 1951 oddělen od konstrukce 665 z důvodu zvýšení rozsahu prací a existoval do roku 1956. Vedení tábora se nacházelo nejdříve ve městě Kara-Balta, později v Kalininskoje, asi 70 kilometrů od Frunze. Vězni, kterých táborem prošlo až 4 500, pracovali na stavbě zařízení souvisejících s atomovým projektem, při těžbě radioaktivních surovin a při výstavbě silnic, bytů a průmyslových objektů.

Bělovodskij tábor ve kterém žilo asi 3000 vězňů pracujících ve stavebnictví, zemědělství a průmyslu, se nacházel asi 40 kilometrů od Biškeku. Ze svědectví Tamary Petkevič, která sem byla přesunuta z Džangidžiru, víme, že se lágr skládal ze dvou zón: mužské a ženské. Všechny služební prostory – kuchyně, lázně, zdravotní středisko, kancelář a pět baráků – byly v mužské zóně. V ženské zóně byla jedna dlouhá budova s malými slídovými okny.

Uranový důl v Kadži-Saji pod správu žádného z těchto táborů nespadal. Jednalo se o samostatný jaderný projekt přísného utajení, a tak navzdory faktu, že tam vězni gulagu pracovali, neznáme jejich přesné počty.

Taky zmínit rok 1916 a Marečka
A taky dnešní problematická reflexe.