Historie Interhelpa
První světová válka se stala katalyzátorem rozsáhlých změn, které otřásly celou Evropou. Po Velké říjnové socialistické revoluci v roce 1917 se v Rusku k moci dostali bolševici, což zemi přivedlo na pokraj občanské války. Po jejím skončení zůstalo hospodářství zdevastované. Situaci ještě zhoršila neúroda a hladomor, takže nový stát vznikající na troskách starého impéria stál na pokraji kolapsu.
V květnu roku 1923 se v Žilině skupina reformovaných esperantistů – idistů, kteří usilovali o transformaci univerzálního jazyka a vytvoření ideálního prostředku pro mezinárodní komunikaci, rozhodla založit průmyslové dělnické družstvo Interhelpo. Jejich cílem bylo podpořit rozvoj socialistického hospodářství v sovětském Kyrgyzstánu.
Družstevníci usilovali o to, aby pomohli Sovětskému svazu v jeho počátcích a budovali nový život na východě v souladu s ideály komunismu a socialismu. Interhelpo se vedle dalších československých komun jako Pragomašina, Kladenská nebo Slovácka komuna stalo největším a nejdéle fungujícím vystěhovaleckým projektem své doby, které zamířilo do Sovětského svazu.
Mezi roky 1925 a 1932 odjelo čtyřmi transporty do dnešního Biškeku celkem 1329 převážně Čechů a Slováků, ale i Maďarů, Němců a Rusínů, kteří dalších osmnáct let budovali nejen průmyslové a zemědělské podniky, továrny, dílny, infrastrukturu, ale i školy a obytné domy.
Úspěchy Interhelpa upoutaly pozornost sovětské vlády, která nejprve nutila jeho členy k přijetí sovětského občanství a později jejich podniky znárodnila. Ve 30. letech se mnozí družstevníci stali oběťmi politických represí – byli vězněni, deportováni do pracovních táborů, popraveni nebo na začátku války nuceni vstoupit do takzvané pracovní armády.
Interhelpo bylo oficiálně zrušeno v roce 1943. Většina jeho členů se buď vrátila do Československa, nebo odešla do jiných částí Sovětského svazu. Potomci některých Interhelpovců, kteří zůstali, žijí v Kyrgyzstánu dodnes.
V roce 1922 se Rudolf Mareček, který se s rodinou vrátil ze Sovětského svazu do Československa, postavil do čela nelegální komunistické buňky a začal propagovat myšlenky komunismu. V Žilině vstoupil do kroužku idistů a právě tady se začala psát historie Interhelpa. Myšlenka mezinárodní dělnické svépomoci inspirovala název družstva – inter v jazyce reformovaného esperanta znamená mezi a helpar je sloveso pomáhat.
Dne 1. května roku 1923 proběhla zakládající schůze a o několik měsíců později Rudolf Mareček odjel do Brna na první družstevní sjezd. Následovaly dva roky jednání mezi sovětskou a československou stranou v několika českých a slovenských městech než 11. února roku 1924 komuna konečně získala povolení k výjezdu do Sovětského svazu.
Nábor nových členů se často odehrával na tajných schůzkách, které se staly platformou Marečkovy agitace. Zárukou úspěchu cesty do neznáma měly být příznivé klimatické podmínky v Kirgizii a úrodná půda v okolí jezera Issyk-Kul navzdory faktu, že ve finální smlouvě podepsané v roce 1924 byly družstvu Interhelpo věnovány pozemky v okolí města Pišpek.
Členem družstva se mohl stát člověk „fyzicky zdatný a zdravý, schopný pracovat, se speciálními schopnostmi, člen strany s doporučením stranické organizace, který se nehlásí k žádnému náboženství“. Ani splnění těchto požadavků ale nestačilo. Pro vstup bylo třeba zaplatit vklad čítající 3 000 korun. Zároveň byly stanoveny další náklady na osobu - 2 000 korun, které mohly být vyplaceny nejdříve po třech letech práce v družstvu.
Když 29. března roku 1925 vyjel ze žilinského nádraží za zvuků Internacionály první transport, za lokomotivu bylo zařazeno 24 osobních a 13 nákladních vagonů se 117 členy družstva, 186 jejich rodinnými příslušníky, traktorem, průmyslovými stroji a vybavením budoucích továren, zakladatel družstva – Rudolf Mareček, mezi pasažéry nebyl. Údajně proto, že mu československé úřady odmítly vystavit vízum a zadržely jeho pas. Tato událost stála na počátku budoucích sporů.
Vlak se přes východ Slovenska a Podkarpatskou Rus – nejzazší cíp republiky, rozjel směrem do Polska. Na hranici se Sovětským svazem bylo třeba všechno manuálně přeložit z klasických československých vlaků do širokorozchodných sovětských těplušek. Cesta trvala téměř měsíc a nejsložitější část trasy – přejezd z Ruska do Kazachstánu byl komplikovanější, než se předpokládalo – málo vody, jídla i špatné hygienické podmínky byly pro mnohé členy Interhelpa velkou zkouškou jejich víry v utopický projekt. Došlo k prvním konfliktům a Rudolf Mareček byl z iniciativy Donáta Láníčka během jízdy z družstva vyloučen.
Dne 24. dubna roku 1925 vlak zastavil na konečné stanici, na nádraží v Pišpeku, kde železnice končila. Družstevníky po výstupu z vlaku čekal šok - nejen klimatický, ale i kulturní. Bylo velmi chladno, padal déšť se sněhem a všude kolem se rozprostírala pustá step. Samotné město bylo od železniční dráhy vzdálené několik kilometrů. Takto ho deset let před tím, než na místní nádraží dorazili družstevníci z Interhelpa, popsal pišpecký komsomolec B. Avgustovský: “(...) na ulicích zarostlých trávou se pásla telata, v kalužích ležely husy a prasata. (...) Přízemní domečky byly některé sroubené ruskými tesaři, jiné slepené hlínou kašgarskými řemeslníky. Přímé přísně pravoúhlé ulice, které vedly do stepi.”
Začátky v Pišpeku nebyly jednoduché. Interhelpovci nejdříve žili ve vagonech a poté se přestěhovali do bývalého zajateckého tábora, který tu zůstal jako relikt rusko-japonské války z roku 1905. Polorozpadlé baráky byly zanesené silnou vrstvou hnoje. V nevhodných životních podmínkách se začaly šířit nemoci, které nepřežily všechny děti mladší tří let. Mráz a sníh, které Čechoslováky na konci dubna překvapily, vystřídalo letní horko a sucho, na které nebyli z Evropy zvyklí.
Do konce roku 1926 z téměř tisícitičlenného Interhelpa odjela třetina zpět do Československa nebo do jiných koutů Sovětského svazu. Další rok byl v tomto ohledu ještě dramatičtější – více než polovina těch, kdo přijeli s prvním transportem, družstvo opustila.
Po náročných začátcích se Interhelpu začalo dařit. Členové družstva vybudovali tam, kde v době příjezdu prvního transportu byla step, prosperující čtvrť s bytovými domy a řadovými domky se zahradami. Pro potřeby obyvatel vzniklo zdravotní středisko, konzum, prádelna, jesle, škola, hudební škola, knihovna, klub s divadelním sálem, rozlehlý park s letním kinem, tanečním parketem, vodotryskem a kuželkovou dráhou.
Interhelpo si na seznam úspěchů mohlo připsat mnohá prvenství – od rozsvícení první žárovky, prvního stroje na naftový a elektrický pohon, dosud nevídaná nákladní auta a traktory, přes postavení moderní továrny – textilky, která produkovala první strojově tkané látky v dějinách země, vybudování pily a truhlárny, která byla v Kirgizii jedinou továrnou vyrábějící strojově nábytek až po zřízení koželužny, elektrárny, masokombinátu, opravárenských a mechanických dílen a kanceláří.
Triumfu Interhelpo dosáhlo i na poli zemědělství, členové družstva vybudovali zavlažovací systém a začali pěstovat dýně, jablka, hroznové víno, pšenici a kukuřici. Poprvé v této oblasti taky vypěstovali cukrovou řepu, postavili cukrovar a samozřejmě začali vařit pivo.
V rámci Interhelpa vzniklo několik družstev – textilní výroby, kožedělné, zámečnicko-mechanické, nábytkářské, stavební, dopravní nebo potravinářské. V roce 1925 bylo Interhelpo vyhlášeno nejlepším družstvem v Kirgizii, jehož produkce se ve třicátých letech podílela na celkové výrobě země dokonce dvaceti procenty. Družstevníci se činili nejen ve “své” čtvrti nedaleko nádraží, kam jejich transport dorazil. Členové družstva postavili cihelnu a vybudovali několik studní. Stavební odborníci pomohli transformovat Pišpek v moderní velkoměsto Frunze, když postavili polikliniku, banku, vládní budovy nebo dostihové závodiště.
Úspěchy Interhelpa a nesporný podíl jeho členů na rozvoji ekonomiky v Kirgizii neuchránily družstvo před zánikem. I přes úpornou rusifikaci ve druhé polovině 30. let si družstvo stále uchovávalo jistý druh autonomie. Ta ale začala být postupně omezována. Nová sovětská ústava z roku 1936 zásadně změnila postoj k cizincům a upravila vnímání pojetí občanství. Zákon o státním občanství z 19. srpna 1938 byl pak pro členy Interhelpa přelomovým. Všichni cizinci žijící na území Sovětského svazu měli přijmout sovětské občanství. Členové Interhelpa byli postaveni před nelehkou volbou – buď se stát sovětskými občany nebo se vrátit do Československa.
Mezi roky 1937 a 1938 zpátky do Československa odjela asi třetina členů družstva, kteří v té době ve Frunze ještě pobývali. Ostatní byli nuceni podvolit se nové legislativě a přihlásit se k sovětské státní příslušnosti. Tím byla otevřena cesta k perzekucím, které se členů Interhelpa dosud netýkaly. Mnoho členů družstva bylo zatčeno a na základě přiznání získaných mučením uvězněno, posláno do pracovních táborů nebo popraveno.
Na ty, kterým se vyhnuly politické procesy, čekala začátkem války pracovní armáda. Trudovaja armija byl systém nucených pracovních odvodů obyvatel Sovětského svazu, kteří byli během Velké vlastenecké války zařazeni do pracovních útvarů vojenského typu. Jednalo se o dočasné pracovní kolektivy vytvořené původně v době ruské občanské války v roce 1920 a poté obnovené během Velké vlastenecké války jako pracovní prapory zařazené do systému NKVD.
Do Pracovní armády byli kromě mužů politicky nespolehlivých pro službu v armádě nuceni narukovat i cizí státní příslušníci včetně členů Interhelpa z Československa. Sdružení Čechů v Kyrgyzstánu Nazdar ve svých seznamech eviduje celkem třináct lidí z československé komuny, kteří do ní museli narukovat. Další čtyři muži na nich sice nefigurují, ale podle svědectví pamětníků i oni byli nuceni do jejich řad vstoupit.
Kolem padesáti mužů z Interhelpa se připojilo k prvnímu československému armádnímu sboru, který se formoval v Buzuluku. Jedenáct z nich jich se Svobodou armádou do Československa nedošlo. Některým se podařilo v Československu zůstat, jiní se museli do Kirgizie vrátit.
Na konci třicátých let také vrcholily snahu o likvidaci družstva začleněním komuny do systému sovětského hospodářství. Už v roce 1928 bylo Interhelpo nuceno vstoupit do Všesvazového svazu výrobních družstev. Teď se muselo podřizovat potřebám sovětského hospodářství – transformovat vlastní výrobu a některé provozy zrušit. V roce 1939 družstvo přišlo o své klíčové podniky – textilní závod a koželužnu. O rok později se z Interhelpa vydělila výroba koberců a textilií a železářsko-strojírenský závod se slévárnou.
Úplný konec družstva Interhelpo přišel 7. prosince 1943, když Rada lidových komisařů Kyrgyzské sovětské socialistické republiky rozhodla že z posledního samostatného podniku Interhelpa se stane závod na opravu motorů.
