Rudolf Mareček

Rudolf Mareček se narodil 28. února 1888 v Novém Hrozenkově. Z rodného kraje kolem Valašského Meziříčí se dvacetiletý Mareček vydal hledat práci v Evropě. V roce 1909 odjel do Besarábie (dnes Moldavsko), kde se poprvé seznámil s komunitním způsobem života a taky s univerzálním jazykem - esperantem. O rok později se ve Vídni začal učit jazyk Ido, tedy reformované esperanto a v této době také odcestoval do Oděsy na dnešní Ukrajině, poté odjel do Batumi a Čakvi na území dnešní Gruzie. Právě tady se seznámil s Ruskou sociálně demokratickou dělnickou stranou, vstoupil do bolševické strany a začal se učit rusky. Přesto se znovu vrátil do vlasti a ve Vídni začal pracovat jako truhlář. Seznámil se se svou budoucí ženou Albínou zvanou Běla a narodily se jim dvě děti - syn Miroslav (1913) a dcera Václava (1915). Pak ale vypukla první světová válka a Rudolf Mareček před povinností narukovat do rakousko-uherské armády uprchl i s rodinou do Besarábie.
Na jaře roku 1917 se Běle a Rudolfovi Marečkovým v Charkově narodil třetí syn - Bořivoj. Když Marečka Prozatimní vláda internovala jako cizince a dala mu na vybranou - buď odejde ze země nebo se odebere do některé z jejích periferií, vybral si Sedmiříčí ve Střední Asii - oblast, která se z větší části rozkládala na území dnešního Kazachstánu, zasahovala ale i do dnešního Kyrgyzstánu. Rodina se tedy vydala na dlouhou a strastiplnou cestu, kterou dvě starší děti Marečkových nepřežily. Přes Taškent dorazili začátkem března roku 1918 do města Věrnyj (později Alma Ata, dnes Almaty v Kazachstánu), kde Rudolf začal pracovat jako redaktor místních novin. A právě tady ho zastihla Říjnová revoluce. V květnu téhož roku se rodina posunuje dál, tentokrát k jezeru Issyk-Kul (dnes v Kyrgyzstánu), kde Rudolf organizuje dvě zemědělské komuny - Novaja era, z níž se později stal kolchoz Karla Marxe (dnešní městečko Kara-Koo) a Novaja žizň. V roce 1920 je Mareček povolán do Moskvy, aby tam podal zprávu o zkušenostech s činností těchto komun. Při této příležitosti dostal další úkol - vrátit se do Československa a pracovat v Komunistické straně. K tomu dojde o něco později.
V této době ale nová vláda vyhlásila amnestii pro Kyrgyzy a Kazachy, kteří byli po krvavém povstání v roce 1916 vyhnáni do Číny. Bylo třeba tyto lidi vrátit zpátky do vlasti. Cesta do Číny ale byla složitá a nebezpečná, vedla přes horské průsmyky, ledovce a řeky. Rudolf Mareček se rozhodl vzít si k sobě kyrgyzského průvodce a na tuto misi vyrazit. Z Evropy sice měl nějaké turistické zkušenosti, ale ty ho nemohly připravit na přechod pětitisícovek Ťan-Šanu z Převalsku do Uč-Turfana. V Číně ho zatkli jako německého špiona a jen obrovskou náhodou, díky zásahu André Martina, cestovatela z Pařížského geografického ústavu, se mu podařilo nejen dostat se z vězení na svobodu, ale zorganizovat karavanu pěti set kyrgyzských uprchlických rodin, které vedl zpátky do vlasti, z níž byli vyhnáni. Ani zpáteční cesta nebyla jednoduchá a neobešla se bez obětí, ale Mareček svou misi splnil.
Konečně se mohl vydat zpátky do Československa. V roce 1922 se tedy rodina Marečkových, s nejmladšími dětmi - Drahomírou a Vladivojem, vrací do bývalé domoviny. Syna Květoslava Běla Marečková porodí už v Martine, kde se Rudolf staví do čela nelegální komunistické buňky a agituje za Sovětský svaz a komunismus. O rok později, 1. května 1923 v Žilině dojde k prvnímu shromáždění členů klubu Ido, jehož předsedou se stal právě Mareček. Když se rozhodl zareagovat na Leninovu výzvu adresovanou proletariátu všech zemí, aby pomohl dělníkům sovětského Ruska, bylo právě tady rozhodnuto zorganizovat družstvo a společně vyrazit do Střední Asie, aby tam čeští dělníci pomohli rozvíjet průmysl a zemědělství.
V dotazníku Ministerstva zahraničních věcí pro občany ČSR “hodlající se odebrati do Ruska nebo Ukrajiny” uvádí, že v Turkestánu bude pracovat jako technik při stavbě cest. V něm také píše, že v Rusku byl již roku 1909, konkrétně v gruzínském městečku Čakvi a mezi roky 1914 a 1921 v Kišiněvě a Charkově, v roce 1924 v Turkestánu. Do Pišpeku (dnes Biškek) na území dnešního Kyrgyzstánu měl odjet společně s ženou Albínou zvanou Běla (1895), syny Bořivojem (1917), Vladivojem (1926) a Květoslavem (1923) a dcerou Drahomírou (1919) prvním transportem Interhelpa 29. března 1925 pod pořadovým číslem člena družstva 248. Do vlaku prvního transporu družstva Interhelpo vypraveného z nádraží v Žilině ale Mareček nenastoupil. Údajně proto, že mu československé úřady nevystavily vízum.
V roce 1926 odjel pracovat do Saratova. O rok později získal sovětské občanství. Do Frunze se dostal až v roce 1930 (jiné zdroje uvádí i rok 1931 nebo 1935), když získal politický azyl v Moskvě, který mu sice umožňoval pobývat dalších pět let na území Sovětského svazu, ale ne za Volhou. Ve Frunze začal bydlet u rodiny Ondreje Pálinkáše. Jeho příjezd nebyl spektakulární - část členů družstva ho sice vítala s nadšením, pro většinu byl ale cizincem představujícím uzavřenou kapitolu počátků budování Interhelpa. On sám se ale cítil jako triumfující otec zakladatel, sovětský občan a člen strany. Přesto v Interhelpu zůstává jen krátce a usazuje se ve městě Převalsk na východě země. Během této doby získal titul inženýra specializujícího se na zavlažování v zemědělství a založit další družstvo - Reflektor. V roce 1932 se Marečkovi rozešli. Do Kyrgyzstánu odcestoval Rudolf jen se synem Bořivojem a dcerou Drahomírou a znovu se oženil, s Ruskou Annou. Bývalá manželka se do Frunze později přistěhovala také s dalšími dvěma jejich dětmi. Se synem Bořivojem se Rudolf naplno věnuje rozvoji alpinismu. Represe třicátých let se ale kromě mnohých členů Interhelpa dotkly i rodiny zakladatele družstva. Nejen, že byl zatčen Bořivoj, ale díky svědectví pamětníka, který se s Rudolfem Marečkem setkal v roce 1957 a 1960 v kyrgyzských horách v rámci výletu organizovaného pro skupinu studentů víme, že byl Mareček roku 1938 zatčen. Při výslechu byl podroben mučení. Aby se přiznal ke špionáží, zapichovali mu příslušníci NKVD pod nehty jehly. V rozhovoru s jeho vnučkou Elvírou Mareček jsme se dozvěděli, že se z něj snažili dost přiznání k nafingováním popravy. Po osvobizení z vězení to jeho vztah k Sovětskému svazu nepoznamenalo.
Ve dvaašedesáti letech se Rudolf Mareček stal předsedou převalské alpinistické sekce a vrcholy, které pokořil pojmenoval Štát Fučíka, Gottwalda, Zápotockého, sovětsko-československého přátelství a podobně. Do Československa se vrátil ještě dvakrát na pozvání tehdejších komunistických prezidentů. Nakonec se usadil v Alma Atě, kde v roce 1970 zemřel. Zpátky do Frunze se vrátila jeho vnučka - Elvíra Mareček.