Rudolf Horáček

Dne 28. června roku 1941 byl zatčen a 7. října za antisovětskou propagandu a agitaci (paragraf 58-10, článek 1) odsouzen k deseti letům vězení a ztrátě občanských práv na tři roky. V době zatčení pracoval jako vedoucí oddělení technické kontroly v koželužně č. 2.

Vlasta Horáčková, dcera Rudolfa Horáčka v rozhovoru s Jaromírem Markem vzpomíná na otcovo zatčení: „Bylo mi sedm let, když otce uvěznili. Byla jsem tehdy ještě malá, ale všechno se mi to vrylo do paměti. Přijeli nad ránem, dělali velký rámus, všechno v domě zpřevraceli a otce odvezli.” Rudolf Horáček byl obviněn z kontrarevoluční činnosti, urážení vedoucích představitelů strany a sovětské vlády.

Ve vyšetřovacím spisu NKVD se píše, že získal protisovětsky smýšlejícího Františka Štefana a Viktora Doležala, s nimiž opakovaně pořádal ilegální schůzky u sebe doma a u Františka Štefana. Rudolf Horáček se měl při výslechu přiznat, že jako nepřítel stávajícího politického zřízení v Sovětském svazu po řadu let mezi zaměstnanci Interhelpa prováděl protisovětskou agitaci a propagandu. Šířením pomluv a výmyslů o životě v Sovětském svazu se mezi dělníky snažil vyvolat nespokojenost vůči bolševické straně a sovětské vládě. Měl také intrikovat a organizovat tisk a následnou distribuci kontrarevolučních letáků ve Frunze.

Vlasta Horáčková si vybavuje i okamžiky z otcova soudního procesu: „Potom byl neveřejný soud a odsoudili jej jako nepřítele státu k deseti letům vězení. Když otce soudili, byla jsem maličká. Soud byl pro veřejnost uzavřený, ale já se nějak dostala na chodbu. Najednou jsem uviděla otce, jak tam sedí úplně sám. Bez dozoru. Rozběhla jsem se k němu. Víte, já otce moc milovala. Vsunul mi do ruky kousek papírku a řekl: utíkej a dej to mámě! Poslal jí po mně vzkaz, ve kterém bylo napsáno, kdo jej udal. Byli to čtyři Češi, čtyři sousedi. Hráli karty a otec vyhrál. Aby mu nemuseli zaplatit, raději jej udali.Vlastní lidé. Udali ho, že je nepřítel státu. Dlouho jsem si pamatovala jejich jména, ale už jsem je zapomněla. Vím jistě, že jeden z nich se jmenoval Opatřil.“

Další úhel pohledu do nejasností kolem Horáčkova zatčení vnáší Antonín Korima, který se s ním přátelil, ve svých pamětech: “Stalo se jednou, když jsme stavěli nový cech, že jsem přišel v poledne na staveniště, a když jsem zařídil, co bylo nutné, vytáhl jsem chleba s cibulí - tehdy byla právě doba, kdy sádlo nějak nebylo - a dal se do jídla. Horáček se ke mně otočí a žertem povídá: “Tak taky jíš sovětské sádlo?” Já jsem řekl něco v tom smyslu, že cibule je zdravá, ale někdo už zavolal obsah těchto slov na bezpečnost a milého Horáčka odvezli k výslechu. Pak přišla jeho manželka za mou ženou a řekla jí, že ví, kdo jejího manžela udal: “Byl to ten hubený černý vztekloun!” To ovšem sedělo na mě.”

Nejistota vyplývající několika různých verzí Horáčkova udání ilustruje atmosféru strachu a paranoje, která mezi družstevníky panovala nejen v době, kdy Velký teror vrcholil v roce 1938, ale i na začátku 40. let. Vlasta Horáčková je přesvědčena, že její otec zemřel v pracovním táboře během války: “Odvezli jej do města Arys. Tam zemřel. Zimou, hladem. Zůstali jsme sami, bratr, máma a já.“ Pavel Pollák to konkretizuje rokem 1942, které se však objevuje u mnohých rozsudků smrti v té době a jen málokdy odpovídá realitě. Přesvědčení Vlasty Horáčkové a její rodiny však rozporuje vzpomínka Bohuslava Huňi, kterou ve svém svědectví opakuje jeho manželka Valentina Huňová v rozhovoru s Jaromírem Markem.

Bohuslav Huňa v říjnu roku 1942 narukoval do Pracovní armády, což byly dočasné pracovní kolektivy vytvořené původně v době ruské občanské války v roce 1920 a poté obnovené během Velké vlastenecké války jako pracovní prapory zařazené do systému NKVD. Do Pracovní armády byli kromě mužů politicky nespolehlivých pro službu v armádě nuceni narukovat i cizí státní příslušníci včetně členů Interhelpa z Československa.

Valentina Huňová vzpomíná: „Bylo to koncem roku 1942 nebo na jaře 1943. Manžel byl nasazený na práci na železnici v Lugovoj. Těžce tam pracovali, ale stravu jim v Trudarmiji (Pracovní armádě) žádnou nedávali, každý si musel jídlo obstarat sám. Jednou, bylo to v sobotu večer, si celí vyhladovělí zase sháněli obživu a zašli na nádraží. Manžel viděl jak z vlaku vysazují skupinu vězňů. Kolem nich byli psi a ozbrojený vojenský doprovod. Najednou slyší, jak na něj někdo tiše volá: „Slávku, Slávku!“ Rozhlíží se a nikoho známého nevidí. Znovu se tiše ozve: „Slávku, Huňo!“ Manžel se otočil a viděl, že volá někdo z vězňů. Manžel jej ale nepoznal: „To voláte mně?“ „Ano. Já jsem Rudolf Horáček! Nepoznáváš mně? Podívej se na mně.“ Manžel mi vyprávěl, že by jej nikdy nepoznal. Horáček vypadal jako stařec, bez zubů, ztrhaný a vyhublý. Vlasy skoro neměl. Říkal, že je vezou někam na práci. Řekl také manželovi, kdo jej udal. Bohužel jméno si už dnes nepamatuji. Celé to setkání trvalo jen dvě minuty, potom jej zase strčili do vagónu, zavřeli a odjeli.“

Od té doby je Rudolf Horáček nezvěstný a o jeho dalším osudu nic nevíme. Jeho jméno figuruje jak na seznamu obětí, které “padli na frontě výstavby socialismu”, jak ve své knize Internacionálna pomoc československého proletariátu národům SSSR vydané v roce 1961 uvádí Pavel Pollák, tak na seznamu obětí, který sestavilo Sdružení Čechů v Kyrgyzstánu Nazdar.