Antonín Korima

Tak o tom alespoň píše ve své autobiografické knize Cesty a zápasy jednoho života, která v Československu vyšla v roce 1979. Než se Antonín Korima vypravil do Frunze, docházel k Masarykovi, kterému přímo z Kirgizie chodily dopisy od družstevníka Antona Kováčika. V nich, jak se v knize popisuje, autor neskrýval drsnou realitu prvních osadníků včetně těžké práce, nemocí a dětské úmrtnosti.

Přesto se z Hlohovce do Frunze (dnes Biškek) na území dnešního Kyrgyzstánu rozhodl odjet nejen Korima, ale také Pokorný a Chovanec. V roce 1931, když Antonínu Korimovi zemřela matka, rodina prodala chalupu a utržených 17000 korun dala k dispozici do družstevního fondu.

Do Frunze odjel mezitransportem Interhelpa 20. března 1932 společně s manželkou Marií (rozenou Zajíčkovou), synem Antonínem (1928) a dcerou Olgou (1931) pod pořadovým číslem člena družstva 190. Po příjezdu do začíná pracovat jako koželuh v dílně.

Díky své specializaci a praxi začal rychle zaučovat i nové dělníky. V roce 1940 se stává ředitelem koželužního závodu. V paranoidní atmosféře začátku čtyřicátých let však docházelo k udáním a následnému zatýkání členů Interhelpa. Nedlouho poté, co byl zatčen Rudolf Horáček, dostal obálku s obsílkou k výslechu i Antonín Korima.

Vyšetřovatel ho ihned začal obviňovat z toho, že se zastává kulaků a cizích živlů - zaměstnává je a udržuje ve vysokých funkcích. Kvůli tomu dochází na závodě ke krádežím, které měl Antonín Korima krýt.

Při soudním procesu se řešilo, že ve skladech chybí několik milionů čtverečních decimetrů kůže. Ukázalo se ale, že účty jsou v pořádku a pro každý decimetr kůže se našlo krytí. Obvinění proti Antonínu Korimovi se zhroutilo a on byl z vězení nakonec propuštěn. Po návratu se vrátil na místo ředitele koželužny. Za války se přidal ke Svobodově armádě, se kterou došel až do Československa.