Donát Láníček

Jaromír Marek v knize Interhelpo vydané v roce 2020 píše, že se Donát Láníček po návratu z první světové války angažoval v rodícím se dělnickém hnutí a byl aktivní v politickém životě. V roce 1921 vstoupil do Komunistické strany Československa a stal se tajemníkem její pobočky ve Znojmě. Do Pišpeku (dnes Biškek) na území dnešního Kyrgyzstánu odjel společně s manželkou Františkou (1896) a synem Ottou (1919) prvním transportem Interhelpa 29. března 1925 pod pořadovým číslem člena družstva 224. V dotazníku Ministerstva zahraničních věcí pro občany ČSR “hodlající se odebrati do Ruska nebo Ukrajiny” uvádí, že v Turkestánu bude v rámci družstva pracovat v kovodělném odvětví.

Jaromír Marek píše, že to byl právě Láníček, kdo cestou vlakem do Pišpeku inicioval vyloučení Rudolfa Marečka z družstva, který za podivných okolností s ostatními neodjel prvním transportem. Jeho spory s Marečkem sahají ještě do doby před odjezdem, kdy se se zakladatelem družstva přel o charakter komuny a míru demokratičnosti jejích stanov. Po Marečkově vyloučení se tak vedení na cestě ujímá Láníček. V Pišpeku ho sice střídá Filip Švolík, ale už v prosinci se znovu vrací do funkce, v níž setrvá až do června 1926.

Kvůli nevyhovujícím podmínkám v Interhelpu je to opět Láníček, kdo žádá odklad příjezdu druhého transportu. Avšak marně. A kvůli odlišným názorům se dostává do opozice. V březnu roku 1927 se jeho podpis objevuje pod kritikou nového vedení. On i dalších třináct členů družstva varují před dalším verbováním nových členů v Československu. V družstvu Láníček pracuje jako zámečník.

Když v červnu 1925 Donát Láníček a Robert Dočekal odjeli do Československa zakoupit nový automatický mlýn na obilí, vyjednali u sovětských úřadů povolení k jeho provozu a od československého státu na jeho nákup získali úvěr, ukázalo se, že mlýn není kompletní a nelze ho tedy zprovoznit. Vina za neúspěch akce byla přisouzena Láníčkovi. Tu podpořily i dopisy Rudolfa Marečka z Moskvy, v nichž na svého soka útočí. Láníček byl nakonec obviněn z finanční zpronevěry a korupce, ale i ze založení požáru, který zničil stolařskou dílnu.

Byl vyloučen z družstva a na čas uvězněn. Vina mu prokázána nebyla a tak byl osvobozen a znovu přijat do družstva. Stal se vedoucím opravárenského závodu, který v roce 1934 postihl další požár. V roce 1938, kdy Láníček pracoval jako vedoucí pivovaru, přišlo udání a obvinění ze špionáže ve prospěch Německa. Soud zasedající přímo v Interhelpu ho odsoudil za nezodpovědnost při řízení podniku na tři roky do vyhnanství na Sibiři.

Dne 21. března roku 1938 pak byl Láníček znovu zatčen a obviněn z kontrarevoluční a špionážně-diverzní činnosti a údajného shromažďování špionážních informací vojenského charakteru. Při výslechu se vyšetřovatel znovu vracel k událostem z roku 1934, kdy vyhořela dílna. Mělo k němu dojít na jeho pokyn, protože byl ve stejném roce naverbován německým zpravodajským agentem a kromě záškodnictví měl také shromažďovat informace o výrobě, vybavení dílen, pracovnících a investicích. Kromě toho prováděl protisovětskou agitaci a oslavoval život v kapitalistických zemích.

Podle spisu se Láníček ke všemu přiznal a dne 5. září 1938 byl trojkou NKVD Kyrgyzské SSR odsouzen k trestu smrti. Jeho rodina byla připravena o majetek a vypovězena z místa bydliště. Lukáš Onderčanin v knize Utopie v Leninově zahradě z roku 2021 uvádí, jak Světlana Kiralová vzpomínala na Láníčkovu popravu. Údajně ho měl zastřelit jeho vlastní soused, kterému by hrozil stejný osud pokud by rozkaz nesplnil. V noci měl přijít k Františce Láníčkové a svěřit se jí s tím, kde a kdy byl její muž popraven. Jako důkaz jí přinesl knoflík z jeho šatů. Po smrti Donáta Láníčka byla jeho žena se dvěma malými dětmi vyhnána z místa bydliště na ulici, majetek jim byl zabaven. Oficiální zprávu o úmrtí Donáta Láníčka rodina obdržela až v roce 1956 s rokem popravy 1946. Dne 14. ledna roku 1959 byl rehabilitován.