Pavel Kainc

Lukáš Onderčanin ve své knize Utópia v Leninovej záhrade z roku 2021 píše, že Pavel Kainc v Interhelpu pracoval jako stroník a zámečník. Údajně si s sebou do Kyrgyzstánu přivezl fotografii zobrazující Stalina se členy politbyra - Kameněvem, Bucharinem a Zinověvem. Když v rámci čistek došlo postupně k popravám všech tří, udělal si nad jejich podobizny tužkou křížek. Dne 4. března roku 1938 byl na základě udání zatčen a fotografie se 16. října téhož roku stala důvodem k odsouzení k trestu smrti.

Jaromír Marek v knize Interhelpo vydané v roce 2020 uvádí, že v archivním spisu Pavla Kaince se píše: „Kainc Pavel Ivanovič, narozen roku 1907 v Československu, národností Čech, kandidát VKR(b) byl v době zatčení pracovník družstva Interhelpo ve Frunze. Dne 4. března 1938 byl zatčen a obviněn ze špionáže ekonomického charakteru a antisovětské činnosti (zákon 58-6 a 58-10), 16. října 1938 byl trojkou NKVD Kyrgyzské SSR odsouzen k nejvyššímu trestu - smrti zastřelením a veškerý jeho majetek propadl státu. Rozsudek byl vykonán ve Frunze 16. října 1938 ve tři hodiny.“

Na základě rozhovorů s pamětnicí, Valentinou Huňovou, Jaromír Marek přináší svědectví o Kaincově zatčení: „V noci přišli, beze slova vysvětlení. Zahnali všechny do jednoho pokoje a Kaincovi nařídili, aby se oblékl. Nedovolili mu vzít si s sebou ani kartáček na zuby. Zkrátka nic. Odvedli jej a tím to skončilo.“ Tři roky po březnovém zatčení, dostala jeho manželka první a poslední zprávu o osudu manžela. “Přišel jí dopis, ale ne běžnou poštou. To ne. Někdo jej odněkud přivezl, dal do nové obálky a pak teprve poslal poštou. V něm Pavel Kainc psal: “Všechny nás odsoudili. Každému přisoudili roli: ty budeš německý špion, ty budeš špion americký, ty anglický.“ Dále Pavel Kainc popisoval své věznění. „V cele jsme seděli bez jídla a bez vody. Viděl jsem, jak mé spoluvězně vracejí od výslechu celé zkrvavené a řekl jsem si, že podepíšu všechno, co mi řeknou. Byli se mnou na cele muži z Interhelpa, nepodepsali a zle je zřídili. Nemělo žádný smysl se bránit. Když potom připravili moji výpověď, hned jsem ji podepsal. Stejně by ze mně ten podpis vytloukli.”

Jemu byla přisouzena role německého špiona. “Dostal jsem deset roků na Sibiři. Tam mě také hned deportovali. Na marodce jsem se tady seznámil s lékařkou a žiji teď s ní. Vzali jsme se. I ty se můžeš znovu vdát. Jsem v pořádku, ale nehledej mě, ani nečekej“, cituje po paměti z dopisu paní Valentina Huňová a pokračuje: „Doslova si pamatuji, že psal: dříve jsem se ozvat nemohl. Neodepisuj mi, stejně ti nesmím sdělit svoji adresu. Nesmím se odtud odstěhovat.“

Jméno Pavla Kaince figuruje jak na seznamu obětí, které “padli na frontě výstavby socialismu”, jak ve své knize Internacionálna pomoc československého proletariátu národům SSSR vydané v roce 1961 uvádí Pavel Pollák, tak na seznamu obětí, který sestavilo Sdružení Čechů v Kyrgyzstánu Nazdar. Jestli opravdu Kainc skončil v jednom z táborů na Sibiři, ani jaký byl jeho další osud nevíme.